Ing. Hugo Marom

* 9.10.1928 Brno – † 7.1.2018 Tel-Aviv (Israel)


voják z povolání; válka a odboj 1938–1945; tzv. Wintonovy děti


rodné jméno

Meisl


zajímavé okolnosti

Jedno z dětí, které z tehdejšího Československa zachránil v roce 1939 Sir Nicholas Winton.
Hugo Marom (Meisl) jezdil na letní byt do Mokré Hory (tehdy osada obce Jehnice u Brna, dnes Brno-Řečkovice a Mokrá hora) spolu s rodiči a bratrem. Doložen je pobyt v Mokré Hoře čp. 33 od 27. 5. do 11. 9. 1929 (spolu s rodiči) a pobyt od 1. 6. do 5. 9. 1931 (spolu s rodiči a bratrem Rudolfem); tehdy bydleli v čp. 110.


bydliště

vzdělání

obecná škola v Brně (na dnešním náměstí 28. října),
pokračoval ve škole v Anglii,
ve 13 letech se začal učit ševcem,
poté zahájil studium na průmyslovce,
nakonec přijat na exilovou Československou státní školu ve Walesu (zde byl kadetem vojenské letecké jednotky)


jiné pocty

cena Gratias Agit (14. 10. 2011 udělena ministrem zahraničí ČR),
Cena Karla Kramáře (2010)


zaměstnání

voják z povolání, později projektant pro leteckou dopravu a konzultant v otázkách letectví


poznámky

Jeho rodiče (především energická maminka) poslali své dva syny do Anglie (odjeli 3. 8. 1939 z Prahy do Londýna) a tak je zachránili před holocaustem.
Po válce se Hugo Maron (tehdy ještě Meisl) vrátil do Brna, dostudoval gymnázium a začal studovat průmyslovku. Prodělal letecký výcvik v Olomouci, pak odešel do Izraele a v roce 1949 se účastnil krátce jako pilot lehkého letounu ve válce izraelsko-arabské. Vyslán do leteckého výcviku do Anglie, v roce 1952 se stal velitelem pilotní školy Kfar Sirkin. V roce 1953 pověřen sestavením 110. letky nočních stíhačů. Roku 1959 vedl vývoj střediska Israel Aircraft Industries.
Roku 1964 odešel do civilu, založil firmu na projektování letišť. V posledních letech se věnoval jako koníčku zlatnictví, původnímu rodinnému řemeslu, své prsteny a jiné šperky neprodával, sloužily mu jako dárky přátelům. Do konce života si ponechal československé občanství.
Velice dojemné vzpomínky měl na dobu, kdy se s bratrem vrátili domů. Na jedné straně zjistili, že z celé rodiny se zachránili jen oni dva a sestřenice Renné, na straně druhé rodinný přítel Antonín Sekal, poté, když byli manželé Meiselovi odvezeni do Terezína, vzal nákladní auto a z jejich bytu odvezl veškeré zařízení, osobní věci, fotografie atd., a zakopal vše na zahradě svého domu. Dokonce dopisy, které chlapci posílali prostřednictvím Červeného kříže a které už nikdo nemohl přijmout, schovával a vše oběma chlapcům vrátil. Podle osobního sdělení autorce medailonku tak oběma chlapcům zůstaly zachovány cenné rodinné památky, takové štěstí neměla většina židovských obyvatel, kteří přežili holocaust. Podobně se choval brněnský krejčí, kde rodina šila. Hugo Marom potřeboval po návratu oblek k maturitě, našel nějaký doklad, u koho otec šil, a vydal se tam. Krejčí mu řekl, že v roce 1939 si pan Meisel objednal tři obleky, které předem zaplatil, takže syn už má vše dávno zaplacené, stačí jen upravit na jeho postavu.
Pan Marom se už po válce pokoušel pátrat po svém adoptivním bratrovi Petrovi; rodiče Meiselovi chlapce adoptovali někdy v roce 1936. Byl to sirotek, někdy v době mezi 15. 3. 1939 (vznik protektorátu) a 28. 7. 1939 (kdy chlapci Hugo a Rudolf odjeli transportem židovských dětí do Anglie, původně měl odjet i Petr) přišli k Meiselovým muž a žena hovořící německy a chlapce odvedli s tím, že křesťanské dítě nesmí být nadále v židovské rodině. V roce 2011 ve spolupráci s redaktorkou LN v Praze Juditou Matyášovou pan Hugo Marom znovu po svém ztraceném bratrovi pátral (viz přiložený rozhovor).
Osobní vzpomínka autorky medailonku: Měla jsem tu čest se s Hugo Maromem osobně setkat při jedné z jeho návštěv Brna. Udivila mě jeho dokonalá znalost češtiny po tolika letech a velice živé vzpomínky na dětství v Brně. Vyprávěl, jak dodnes cítí vůni kuchyně, kde sedával a pozoroval maminku při vaření. Vzpomínal i na den, kdy do Brna přijel Adolf Hitler, tedy na 17. 3. 1939. Malý Hugo chodil tehdy do školy na dnešním náměstí 28. října; rodiče mu před odchodem do školy řekli, že nemá při vítání jásat. Pan Hugo nám říkal, jak jej tehdy udivilo, že řada spolužáků přišla v bílých podkolenkách. „Tak jsme je „potrestali“, po odjezdu kolony jsme je vyváleli v blátě!“ Rozumím dnes i jeho úsilí o vybudování pomníku rodičům tzv. Wintonových dětí. Mluvili jsme spolu o tom, že si nedovedu představit, že bych já nebo třeba moje dcera poslala děti do úplně cizího a neznámého prostředí. Říkal mi, že to byla právě maminka, která o poslání obou chlapců do Anglie rozhodla. Původně, protože uměla dobře německy a přečetla si Mein Kampf, chtěla, aby odjela do ciziny celá rodina. Otec však řekl: já jsem zde doma, nevidím důvod, proč bychom měli z našeho domova někam utíkat! Maminka však tvrdila, že Hitlerova kniha je myšlena naprosto vážně a nakonec prosadila odchod obou synů a tím jim zachránila život. Hugo Marom tvrdil, že rodiče si nejvíc zaslouží uchovat památku, to oni, určitě s velkými obavami a značným strachem, dokázali udělat takové závažné rozhodnutí a děti poslat do neznáma. Mnozí se nikdy nedověděli, zda se děti zachránily...





osoby

Jan Hanuš Bachrich
tzv. Wintonovy děti Petr Robert Bachrich
tzv. Wintonovy děti Antonín Sekal
H. Marom bydlel na letním bytě u A. Sekala


partneři




ulice

třída Legionářů
bydliště (dnes třída Kpt. Jaroše) Hutterteich - Hutterův rybník
bydliště do roku 1936 (dnes Vrchlického sad)


stavby

Nájemný dům K. Friema
třída Kpt. Jaroše 15/1933
bydliště


související odkazy

Menš


Aktualizováno: 23. 03. 2022